systém právní ochrany životního prostředí

 

1.      Obsah. 3

2.      Úvod. 4

3.      Právní předpisy obcí 6

3.1.      Věcná působnost 6

3.2.      Místní působnost 7

1.    3.3. Obsah

              Osobní působnost 8

3.4.      Časová působnost 8

4.      Ústavní zakotvení OZV.. 9

5.      Zákon o obcích a OZV.. 11

6.      Postup při vydávání OZV.. 13

7.      Postup při rušení OZV.. 15

8.      Obecně závazné vyhlášky dle § 10 písm. c) obecního zřízení 16

8.1.      Požívání alkoholu na veřejně přístupných místech. 17

8.2.      Vjíždění vozidel do zeleně, parkování a opravování vozidel v zeleni 17

8.3.      Ochrana zeleně. 18

8.4.      Zajištění užívání dětských hřišť a pískovišť. 19

9.      OZV na ochranu zeleně v některých městech ČR.. 22

9.1.      OZV na ochranu zeleně v Brně. 22

9.2.      OZV na ochranu zeleně v Praze. 22

9.3.      OZV o pravidlech pohybu psů na veřejných prostranstvích ve Zlíně. 23

10.        Komentář 24

11.        Závěr 27

12.        Použitá literatura. 29

13.        Resumé. 32

Příloha č. 1. 34

Příloha č. 2. 35

Příloha č. 3. 38

Příloha č. 4. 41

Příloha č. 5. 43

Příloha č. 6. 44

 

2.      Úvod

Potřeba nastudovat a pochopit systém právní ochrany životního prostředí, včetně obecně závazných vyhlášek, byla vedle mého celoživotního zájmu o právo jako celek mojí motivací pro studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kterého je tato práce završením.

Pro téma „Obecně závazné vyhlášky dle § 10 písm. c) obecního zřízení“, což jsou vyhlášky určené k zajištění udržování čistoty veřejných prostranství, ochraně životního prostředí a veřejné zeleně a užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, jsem se rozhodl zejména a právě proto, že se danou problematikou zabývám profesně a s uvedenými vyhláškami a na jejich základě denně pracuji. Často se také bohužel setkávám s jejich nedostatky a z nich plynoucími problémy.

Veřejná zeleň je jinými slovy živá část veřejných prostranství, ať už se jedná o stromy, keře, květiny, anebo zatravněné plochy. Například zákon č. 185/2001 o odpadech, v platném znění považuje za veřejnou zeleň - parky, lesoparky, sportoviště, dětská hřiště a veřejně přístupné travnaté plochy v intravilánu obce[1]. Ve velkých městech a zejména pak v panelových sídlištích je veřejná zeleň jediným živým prvkem našeho životního prostředí a jako taková si zasluhuje významnou pozornost a zvýšenou formu ochrany. Dle mého názoru jí však současný právní systém ČR potřebnou ochranu nejen neposkytuje, ale navíc brání obecním zastupitelstvům, aby veřejnou zeleň mohly účinně bránit pomocí OZV.

Tato bakalářská práce ve svém úvodu osvětluje samotný pojem obecně závazná vyhláška obce a zabývá se popisem jejich zakotvení v právním systému  České republiky. V dalších kapitolách práce je popsán postup při schvalování (vydávání) a rušení obecně závazných vyhlášek obcí. Těžištěm práce je potom část, ve které je popsaná problematika OZVO vydávaných na základě § 10 písm. c) obecního zřízení, a to jak ve světle současné judikatury Ústavního soudu, tak také ve srovnání platných vyhlášek některých obcí ČR. V komentáři jsou shrnuty aktuální problémy v praxi z pohledu autora a v závěru jsou nastíněny možnosti řešení zmíněných problémů.

Doufám, že tato práce bude prospěšná pracovníkům obecních samospráv na úseku životního prostředí k hlubšímu pochopení právních vztahů, na jejichž základě a v jejichž kontextu jsou OZVO vydávány, a že bude poskytovat pomocnou ruku při řešení místních problému v ochraně životního prostředí a zejména veřejné zeleně. Mohla by také pomoci právním teoretikům a samotným zákonodárcům pochopit problémy obecních samospráv při snaze chránit životní prostředí a veřejné prostory.

 

 

 

3.      Právní předpisy obcí

Obec je v současné době základním územním samosprávným celkem a je hierarchicky nejnižším článkem územní samosprávy, který může přijímat obecně závazné právní předpisy. Právní předpis obce je písemný normativní právní akt, obsahující právní normy. Jde o součást právního řádu ČR a také o nástroj moci určený k plnění úkolů obce při řešení místních problémů.[2]

 

3.1. Věcná působnost

Do věcné působnosti obce náleží oblast právních vztahů, které se vztahují k plnění úkolů obce v rámci řešení místních záležitostí, které jí byly svěřeny a to jak v samostatné, tak v přenesené působnosti.

Samostatnou působnost obce vymezuje zejména zákon č.128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o obcích), který v § 35 říká, že do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. Obec může ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou v samostatné působnosti. Samostatnou působnost vykonává zastupitelstvo obce, které je také jako jediné oprávněno k vydávání obecně závazných vyhlášek obce (dále jen OZV). Ústava říká, že samostatná působnost zastupitelstev může být omezena pouze zákonem, což lze vyložit tak, že působnost zastupitelstev může omezit norma přinejmenším zákonné právní síly. Pokud vycházíme z obecně platného pravidla, že vše co je upraveno normou nižší právní síly, je možno upravit též normou vyšší právní síly, připadá potom v úvahu také omezení samostatné působnosti například ústavním zákonem.

Obce jsou Ústavou ČR zmocněny vydáváním obecně závazných vyhlášek a to v mezích jejich samostatné působnosti. Jmenovitě je k vydávání OZV zmocněno zastupitelstvo, jakožto kolektivní přímo volený orgán. Z hlediska právní síly a postavení v právním řádu lze zařadit obecně závazné vyhlášky do kategorie sekundárních a originálních právních norem. Sekundárních proto, že se jedná o předpisy nižší právní síly než zákony, což mimo jiné také znamená, že nesmějí být v rozporu se zákony, s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami. Přímé ústavní zmocnění k vydávání OZV také znamená, že pro jejich vydání není nutné další konkrétní zmocnění v zákoně. Dle současného výkladu podloženého nálezy Ústavního soudu je však možno bez dalšího zmocnění v zákoně vydat pouze takovou vyhlášku, kde nejsou stanoveny žádné povinnosti nebo zákazy fyzickým osobám. Povinnosti v obecně závazné vyhlášce lze ukládat jen na základě zákonného zmocnění. Nejčastěji citovaným výslovným zákonným zmocněním je možnost obce stanovit tyto povinnosti v oblastech předpokládaných zákonem o obcích.[3] Ústavní soud ve svých judikátech zdůraznil, že zákaz něco činit v souvislosti s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2. odst. 3 Listiny základních práv a svobod je možný jen zákonem.

Právní předpisy v přenesené působnosti vydává rada obce. Tam, kde se rada obce nevolí a její funkce vykonává starosta, je právo rozhodovat o vydání nařízení obce vyhrazeno zastupitelstvu. Obec může vydávat na základě zákona a v jeho mezích právní předpisy (nařízení), je-li k tomu zákonem zmocněna. Jakékoliv zmocnění podzákonné, např. prováděcí předpis, či interní akt, nepřipadá do úvahy.

 

3.2. Místní působnost

Každá část území České republiky, vyjma území určených ve zvláštních zákonech, je součástí území některé obce, přičemž území obce může zahrnovat jedno nebo více území katastrálních. Působnost předpisů vydaných obcí se vztahuje výhradně na území dané obce. Statutární města mohou působnost svých právních předpisů vztáhnout jen na jednu či jen některé městské obvody nebo části.

 

3.3. Osobní působnost

Právní předpisy vydané obcí se vztahují na všechny osoby nacházející se na území dané obce a to jak osoby fyzické, tak osoby právnické.

 

3.4. Časová působnost

Právní důsledky mohou plynout jen z předpisů platných a účinných. OZV i nařízení obce jsou platné dnem jejich řádného vyhlášení a tímto dnem se také stávají součástí právního řádu. Vyhlášení se provádí vyvěšením na úřední desce obecního úřadu. Právní předpisy obcí jsou účinné od data uvedeného v právním předpise samém, nebo nastává účinnost patnáctým dnem po vyhlášení.

 

 

4.      Ústavní zakotvení OZV

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy, jsou orgány obce oprávněny vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy mohou zastupitelstva v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Zde se může zdát, že jde o jakési zdvojení a možná i nesoulad mezi jednotlivými články Ústavy. Vezmeme li však v úvahu zařazení těchto článků: čl. 79 odst. 3 Ústavy je zařazen v hlavě třetí: Moc výkonná, a čl. 104 odst. 3 v hlavě sedmé: Územní samospráva, lze z toho usuzovat, že zmocňovací ustanovení obsažené v čl. 79 odst. 3 Ústavy se vztahuje na pravomoc vydávat nařízení v přenesené působnosti (tj. jestliže obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony) a zmocňovací ustanovení obsažené v čl. 104 odst. 3 Ústavy na pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obce.[4]

Při vydávání OZV se obce musejí řídit čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, ze kterých vyplývá, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona a způsoby, které zákon stanoví. Dále se také musí dbát na ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, dle kterého je možné ukládat povinnosti jen na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Z výše zmíněného a dlouhodobé rozhodovací praxe ÚS vyplývá, že na základě zmocnění uvedeného v čl. 104 odst. 3 Ústavy může obec vydat OZV, pokud ji ale vydá bez výslovného zákonného zmocnění, nemůže v takové OZV ukládat žádné zákazy ani povinnosti. Dle dosavadní judikatury ÚS je jinak takto vydaná OZV nezákonná.

Za povšimnutí také stojí článek č. 35 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, dle kterého má každý právo na příznivé životní prostředí, na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů a při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. [5] Z výše zmíněného by dle mého názoru mělo plynout, že při ochraně životního prostředí se obrazně karta obrací a narozdíl od všech ostatních práv, kde platí pravidlo: „co není zakázáno je dovoleno“, zde je zakázáno vše, co není zákonem povoleno. Zajímavé je, že tohoto článku dosud není využíváno. Jelikož je v tomto článku zakázáno jakékoli poškození, ale i ohrožení životního prostředí, pokud zákon nestanoví povolenou míru, bylo by pak na příslušném správním úřadu, co vyhodnotí jako ohrožení nebo poškození životního prostředí a nabízí se tu téměř neomezený prostor pro omezení činností poškozujících životní prostředí.

 

 

 

 

5.      Zákon o obcích a OZV

Další oporou pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí je zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení), kde se v § 10 říká, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou:

 

a). k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,

 

b). pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,

 

c). k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně 3) (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti,

 

d). stanoví-li tak zvláštní zákon. [6]

 

Je zajímavé si povšimnout, že předešlá právní úprava - zákon č. 367/1990 Sb. o obcích, ve svém § 16 odst. 1 a 2 říkala, že mohou být vyhlášky vydávány k plnění úkolů samosprávy a musí být v souladu se zákony a obecně závaznými předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Z toho plynulo, že co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemá být předmětem obecně závazných vyhlášek obce. V novém zákoně takovýto paragraf již není. Ovšem v nálezech Ústavního soudu se této povinnosti opakovaně dovozuje tak, že dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. V případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými zákazy a příkazy, tj. pokud vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění.

 

 

6.      Postup při vydávání OZV

Než vyhlášku schválí zastupitelstvo obce, musí se vyhláška řádně připravit a projednat. Příprava vyhlášky by měla vždy zahrnovat řádné zhodnocení stávajícího stavu, zejména podstaty řešeného problému včetně platné legislativy, která se k danému problému vztahuje. Vyhlášky by měly být vydávány jen tehdy, pokud daný problém nelze uspokojivě řešit podle stávající právní úpravy a to nejen právních předpisů dané obce ale hlavně také zákonů upravující danou oblast práva.

Návrh obecně závazné vyhlášky většinou připravuje obecní úřad. Ve větších obcích, které mají úřad rozdělen na více odborů, připravuje návrh zpravidla věcně příslušný odbor ve spolupráci s odborem právním. V malých obcích je návrh buď zadán k externímu vypracování, nebo konzultován s odborníky na danou problematiku. Případně je využito jako předlohy vyhlášek větších obcí, které se de facto jen okopírují. Je také možné předložit připravovaný návrh vyhlášky k vyjádření krajskému úřadu, nebo Ministerstvu vnitra, které vykonávají nad zákonností právních předpisů obce dozor. Tímto opatřením se lze vyhnout tomu, že vyhláška bude později zrušena pro nezákonnost. V mnoha městech a to i v těch největších, je odsouhlasení návrhu vyhlášky legislativním odborem Ministerstva vnitra jednou ze základních podmínek při projednávání na zastupitelstvu obce. Podmínkou platnosti obecně závazných předpisů je jejich řádné vyhlášení způsobem, který stanoví zákon.

Vyhlášení obecně závazné vyhlášky obce se provádí vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu minimálně 15 dnů. Úřední deska musí být nepřetržitě veřejně přístupná. Nový správní řád říká, že: „obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup,“[7] což znamená, že má existovat i úřední deska přístupná na internetu. Dnem vyhlášení je první den vyvěšení na úřední desce. Pro pozdější dokazování v případě sporu se doporučuje poznačit na originál předpisu datum vyvěšení a sejmutí z úřední desky.

Obecně závazná vyhláška obce je platná okamžikem vyvěšení. Účinná je patnáctým dnem po vyvěšení na úřední desce, pokud není stanovena účinnost pozdější. Účinnost vyhlášky může být výjimečně z důvodu naléhavého obecného zájmu stanovena také dříve, ale nejdříve dnem jejího vyhlášení, což ovšem musí být výslovně ve vyhlášce uvedeno.

Obecní úřad je povinen neprodleně po vyhlášení právního předpisu tento zaslat příslušnému krajskému úřadu a Ministerstvu vnitra. Obec vede evidenci právních předpisů, které vydala. Evidence právních předpisů obsahuje číslo a název právního předpisu, datum jeho schválení, platnosti, účinnosti, popř. datum pozbytí platnosti. Právní předpisy (i jejich evidence) musí být každému přístupné.[8] Platné obecně závazné vyhlášky musí být občanům na obecním úřadě zpřístupněny k nahlédnutí, případně k pořízení kopií, nebo opisu.

 

 

7.      Postup při rušení OZV

Obecně závazné vyhlášky obcí vydané v samostatné působnosti, nebo jejich jednotlivá ustanovení mohou být zrušeny jen Ústavním soudem ČR. Děje se tak na popud Ministerstva vnitra v rámci dozoru nad zákonností podle § 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

Pokud vyhláška odporuje zákonu, Ministerstvo vnitra vyzve obec, aby vady odstranila. Pokud to obec neučiní v zákonné lhůtě 60 dní, rozhodne Ministerstvo vnitra o pozastavení účinnosti této vyhlášky a současně vyzve obec k nápravě, k čemuž jí stanoví lhůtu. V případě že ani ve stanovené lhůtě obec nezjedná nápravu, podá Ministerstvo vnitra návrh na zrušení OZV Ústavnímu soudu, který následně rozhodne buď o zamítnutí návrhu, nebo o zrušení vyhlášky, nebo jejích částí. Zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu před rozhodnutím Ústavního soudu o návrhu, sdělí obec neprodleně tuto skutečnost Ústavnímu soudu a Ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška obce, kterou byla zjednána náprava.[9]

Při rozhodování o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky Ústavní soud dle své judikatury posuzuje, zda byla přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem a zda její obsah neodporuje ústavním zákonům a zákonům. Pro toto posouzení Ústavní soud zpravidla volí takzvaný test čtyř kroků, kterými jsou: (1) přezkum pravomoci obce vydávat obecně závazné vyhlášky, (2) zkoumání, zda se obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo hranice zákonem vymezené věcné působnosti, (3) zkoumání, zda obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nezneužila zákonem jí svěřenou působnost a (4) přezkum obsahu vyhlášky z hlediska „nerozumnosti“. V tomto posuzování jsou prvá dvě kritéria formálními kritérii a zbylá dvě se vztahují k samotnému obsahu napadeného předpisu. [10]

 

 

8.      Obecně závazné vyhlášky dle § 10 písm. c) obecního zřízení

Hlavním tématem této bakalářské práce je problematika obecně závazných vyhlášek vydávaných obcemi na základě § 10 písmeno c) zákona č.128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), který zmocňuje obce k ukládání povinností vyhláškou v samostatné působnosti  k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Toto zmocňující ustanovení dává obcím možnost stanovovat občanům zákazy a povinnosti obecně závaznými vyhláškami v daných oblastech spadajících do samostatné působnosti obcí. Záměrem tohoto zmocnění je umožnit obcím regulovat chování občanů, které je obecně v dané obci chápáno jako nežádoucí, ale přitom není regulováno zákonem.

Porušení povinností stanovených obecně závaznými vyhláškami se postihuje podle § 46 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který říká, že přestupkem proti pořádku ve věcech územní samosprávy je porušení povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti. Za přestupek lze uložit pokutu do 30  000 Kč. [11]

V minulosti bylo obcemi přijato velké množství vyhlášek, které se opíraly o zmocnění v § 10 písmeno c) zákona č.128/2000 Sb., o obcích a snažili se regulovat problémy, které do této oblasti buď vůbec nepatří, nebo ji velmi výrazně přesahují. Obce upravovaly problémy v souběhu se zákony nebo dokonce v rozporu s nimi. Takové vyhlášky jsou v současnosti rušeny buď samotnými obcemi, nebo v krajním případě Ústavním soudem.

 

 

8.1. Požívání alkoholu na veřejně přístupných místech

Jako příklad můžeme uvést to, když obec zakazuje obecně závaznou vyhláškou požívání alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích, s odkazem na zmocnění v § 10 písm. a) nebo c) obecního zřízení. Tyto vyhlášky jsou v současnosti ovšem postupně rušeny, většinou samotnými obcemi na popud Ministerstva vnitra. Zásadním je v této věci Nález ÚS 196/2006 Sb., kterým byla zrušena vyhláška města Dobříše pro nezákonnost. Ve svém rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že nelze požívání alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích zakázat obecně závaznou vyhláškou, protože obecně závaznými vyhláškami vydanými na základě těchto zmocňovacích ustanovení nelze regulovat činnosti, které jsou upraveny speciálními právními předpisy. V tomto případě je takovým speciálním právním předpisem zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 4 odst. 3 tohoto zákona zakotvuje oprávnění obce obecně závaznou vyhláškou omezit nebo zakázat na veřejně přístupných místech „prodej a podávání alkoholických nápojů“, nikoliv však jejich konzumaci. [12] Z toho, že v zákoně je umožněno omezit nebo zakázat prodej alkoholických nápojů OZV se zároveň dovozuje, že zakázat nebo omezit jejich konzumaci tímto způsobem nelze.

 

 

8.2. Vjíždění vozidel do zeleně, parkování a opravování vozidel v zeleni

Obce také často vydávaly vyhlášky zakazující vjíždění vozidel do zeleně, parkování a opravování vozidel v zeleni. Ministerstvo vnitra však tyto vyhlášky považuje za nezákonné a také Ústavní soud uvedl ve svém nálezu č. 129/2007 Sb., že tuto problematiku řeší § 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a problematika nakládání s vraky je komplexně řešena v § 19 zákona č. 13/1997 Sb., pročež upravování vyhláškou obce je nezákonné. V praxi potom ovšem pokud není v obci vydána vyhláška se zákazem vjíždění vozidel do zeleně, parkování a opravování vozidel v zeleni, je velký problém „přestupce“ potrestat, jelikož příslušné orgány státní správy odmítají v dané věci konat s odvoláním na to, že jelikož výše citovaný § 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích doslova říká cituji: „dálnice, silnice a místní komunikace, jejich součásti a příslušenství je zakázáno znečišťovat nebo poškozovat. Na dálnicích, silnicích a místních komunikacích je dále zakázáno“ [13] a dále v bodech a-h uvádí výčet zákazů, není možné postihovat toto chování na veřejné zeleni, protože v zákoně je výslovně stanoveno, že tyto zákazy platí pro dálnice, silnice a místní komunikace, jejich součásti a příslušenství a nikoli pro veřejnou zeleň.

 

 

8.3. Ochrana zeleně

Zásadním problémem, se kterým se obce (zejména velká města) potýkají na plochách zeleně, ale i na ostatních veřejných plochách, je znečišťování odpadky a exkrementy zvířat. Za úklid ploch od tohoto odpadu obce zaplatí ročně miliony korun, a proto se často snaží tento problém řešit formou regulace vyhláškou. Podle názoru Ústavního soudu, který vyplývá z judikatury a kterou přejímá Ministerstvo vnitra, však odhazování nedopalků, smetí, papírů, obalů, zbytků jídla a jiných odpadků mimo odpadkové koše i znečištění způsobená chovanými zvířaty, spadají pod ustanovení § 47 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle tohoto ustanovení se přestupku proti veřejnému pořádku dopustí ten, kdo znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení, anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství. Použít lze také ustanovení § 47 odst. 1 písm. h), zakazující neoprávněné založení skládky nebo odkládání odpadků nebo odpadů mimo vyhrazená místa. Vzhledem k tomu, že jsou tyto přestupky již regulovány obecně zákonem a vynucovány dozorem orgánů státní správy, je případné vydání vyhlášky se zákazem těchto činností mimo věcnou působnost obce a tedy nezákonné. [14] Bohužel obdobně nahlíží Ústavní soud i na další neméně závažný problém, kterým je poškozování veřejné zeleně, zejména trháním rostlin, lámáním větví a podobně. Tento problém je dle názoru Ústavního soudu řešen zákonem 114/1992 Sb., o ochraně životního prostředí, který samostatnou působnost obcí nepředpokládá[15]. V praxi ovšem narážíme na problém, že v případě absence vyhlášky s danými zákazy, je opět velký problém „přestupce“ potrestat, jelikož příslušné orgány státní správy odmítají v dané věci konat s odvoláním na to, že jelikož výše citovaný zákon 114/1992 Sb., o ochraně životního prostředí sice v § 5 (na který se odkazuje Ústavní soud) uvádí, že všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek ochrany je orgán ochrany přírody oprávněn zakázat nebo omezit rušivou činnost. Je zde ovšem patrno, že se nejedná o poškození jednotlivých rostlin, ale o poškozování a ohrožování celých rostlinných a živočišných druhů, proto  nelze v daném případě tento paragraf aplikovat.

 

 

8.4. Zajištění užívání dětských hřišť a pískovišť.

Dalším závažným problémem, který obce často řeší formou regulace vyhláškou, je také volné pobíhání domácích zvířat na dětských hřištích a pískovištích, včetně případného znečišťování těchto ploch nejen exkrementy. Znečišťování ploch je velmi závažným ohrožením zdraví dětí, protože některá domácí zvířata jako psi a zejména kočky jsou hostiteli parazitů, kteří způsobují závažná onemocnění hlavně u dětí. Neopominutelné je ovšem i to, že volně pobíhající pes nebo i jiné zvíře může dětem přímo ublížit a to nejen fyzicky pokousáním, poškrábáním nebo úderem, ale také psychicky, jelikož ne každé dítě je zvyklé na to, že se v jeho okolí volně pohybují zvířata a může utrpět psychickou újmu. Dle svorného názoru Ministerstva vnitra, veřejného ochránce práv i Ústavního soudu, i přes to, že zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání obce zmocňuje v § 24  k vydání vyhlášky upravující pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezující prostory pro volné pobíhání psů, nelze vyhláškou stanovit zákaz vstupu na dětská hřiště se psy a to paradoxně z toho důvodu, že požadavky na čistotu dětských hřišť a pískovišť jsou upraveny v § 13 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Podle tohoto ustanovení je provozovatel venkovní hrací plochy, určené pro hry dětí, povinen upravit v provozním řádu podmínky provozu hrací plochy s pískovištěm, režim údržby a způsob zajištění stanovených hygienických limitů. Proto pravidla provozu dětských hřišť a pískovišť musí obec dle názoru ústavního soudu upravit v provozním řádu těchto zařízení, nikoliv obecně závaznou vyhláškou.[16] Toto je dle mého názoru velmi zvláštní postoj jak Ministerstva vnitra, tak i veřejného ochránce práv a Ústavního soudu, který obcím upírá ústavní právo vydat OZV, které je podpořeno i zmocněním ve zvláštním zákoně pro danou problematiku, a to na základě jiného zvláštního zákona řešícího problematiku úplně jinou, která se jen okrajově daného problému dotýká. Tento postoj se potom v praxi odráží tím, že rodiče s malými dětmi se často setkávají se psy a dalšími zvířaty i na hřištích, která jsou oplocená právě za účelem zabránění vstupu se zvířaty. Je také paradoxní, že dle judikatury Ústavního soudu je v současnosti možno vyhláškou zakázat na některých plochách v obci prostituci (pohyb osob), ale venčení psů nikoliv.

Pokud se podíváme na § 10 písm. c) obecního zřízení ve světle současné judikatury Ústavního soudu, jeví se jeho využití obcemi pro vydání vyhlášky jako velmi problematické, ne-li nemožné a stává se tak vlastně jen jakousi proklamací, která obcím de facto nedává žádné pravomoci. Podobně je tomu vlastně i s ústavním zmocněním obcí k vydávání vyhlášek v článku 104 odst. 3 Ústavy, které bylo původně chápáno samo o sobě jako zmocnění pro obce k vydávání vyhlášek, podobně jako je tomu u článku 79 odst. 3 Ústavy, který je zmocňuje k vydávání nařízení. Ovšem na základě nálezů Ústavního soudu, které stanovily, že i vyhlášky se musejí vydávat na základě zákona a v jeho mezích, jako je tomu u nařízení, se článek 104 odst. 3 Ústavy stal vlastně také další neúčinnou proklamací a v podstatě by stačil jen článek 79 odst. 3 Ústavy, který by zahrnoval jak nařízení, tak vyhlášky obcí. Zřejmě byl původní úmysl zákonodárců jiný, než je současná aplikace těchto norem. Bylo zamýšleno dát obcím opravdovou moc nad regulací místních záležitostí, ovšem obce zprvu tuto moc nezvládly a zaplevelily právní systém velkým množstvím opravdu nezákonných vyhlášek. Bylo to způsobeno zejména tehdy (někdy i dosud) malými právními znalostmi lidí vyhlášky tvořících a někdy také touhou udělat vše po svém. Následoval očistný proces (který běží dodnes), kdy je velký tlak na obce, aby vyhlášky měnily nebo rušily a v rámci tohoto procesu došlo k postupnému vyhranění postoje Ústavního soudu až do dnešního stavu, který popírá právo obcí na vydávání vyhlášek, nebo jej alespoň velmi výrazně omezuje a redukuje. Je však velkou otázkou, zda, pokud nám na vahách leží na jedné straně ústavní právo obce, která zastupuje velký počet jedinců a na druhé straně ústavní právo jednotlivce, je moudré upřednostňovat jednotlivce a v podstatě tím znevýhodnit většinu. Bohužel v případě vydávání vyhlášek, což je nepopiratelně ústavní právo obce, je upřednostněno ústavní právo jednotlivce, jemuž smějí být měněna práva a povinnosti jen zákonem.

 

 

9.      OZV na ochranu zeleně v některých městech ČR

 

9.1. OZV na ochranu zeleně v Brně

Donedávna platná OZV Statutárního města Brna č. 10/1992, o zeleni, obsahovala velké množství článků, které byly v rozporu se zákonem a v mnohém bezesporu přesahovala samostatnou působnost obce. Na popud Ministerstva vnitra, které na nezákonnost této vyhlášky upozornilo, byla tato nahrazena současnou OZV č.15/2007, o ochraně zeleně v městě Brně.

Samozřejmě je v pořádku, že nezákonná vyhláška byla nahrazena vyhláškou, která je v souladu se zákonem, ovšem otázkou je, zda to bylo ke prospěchu ochrany zeleně v Brně, či naopak. Vyhláška obsahovala články, které se zabývaly územním plánováním, územním řízením, projektovou činností, stavebním řízením, podmínky kácení dřevin a dalšími aspekty v souvislosti se zelení v městě Brně, které jsou však upraveny speciálními zákony a není v pravomoci obce je upravovat OZV. Nutno však podotknout, že tyto články v podstatě pouze opakovaly to, co uvádějí zákony. Dále obsahovala články regulující údržbu zeleně a  ochranu zeleně při realizaci výstavby, což spadá spíš do občansko právní roviny a také nemá být upraveno OZV.

Všechny výše zmíněné články tedy v podstatě neměly vliv na ochranu zeleně v městě Brně, jelikož jejich existence nebo neexistence nehrála roli, neboť jsou upraveny zákonem. Důležitou roli však hrál článek o ochraně zeleně při jejím užívání (viz. příloha č. 1). Nová vyhláška (viz. příloha č. 2), dle mého názoru v podstatě není vyhláškou a s jistou mírou nadsázky se dá říci, že jedinou funkci v této vyhlášce má článek 7, který ruší vyhlášku předešlou.

 

9.2. OZV na ochranu zeleně v Praze

Obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy č. 6/2001, o ochraně veřejné zeleně (viz. příloha č. 3), však na rozdíl od platné vyhlášky v Brně obsahuje problematické zákazy používat motorová vozidla, vstupovat na plochy květinových záhonů, vstupovat se psy na dětská hřiště a pískoviště, poškozovat a znečišťovat porosty, zařízení a vybavení a odhazovat hořící nebo doutnající předměty. Podobné zákazy byly i v původním návrhu Brněnské vyhlášky, ale nakonec byly z vyhlášky vypuštěny na popud Ministerstva vnitra, které se k vyhlášce vyjadřovalo před jejím schvalováním a označilo takovéto zákazy jako nezákonné. Vyhláška Hlavního města Prahy je tedy zřejmě nezákonná, přesto je platná a řeší největší problémy, se kterými se v praxi potýkáme. Zajímavé je, že Ministerstvo vnitra přesto, že zastává názor nezákonnosti těchto zákazů, zatím nepozastavilo platnost OZV hlavního města Prahy č. 6/2001, o ochraně veřejné zeleně a nepodalo podnět ÚS.

 

9.3. OZV o pravidlech pohybu psů na veřejných prostranstvích ve Zlíně

Ministerstvo vnitra se na základě judikátů ÚS [17] domnívá, že zákaz vstupu se psy na dětská hřiště nelze upravit OZV podle § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ani podle §24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, jelikož tato problematika je upravena zákonem č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, kde v § 13 odst. 2 je povinnost provozovatele upravit podmínky provozu provozním řádem a jelikož v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví není žádné zmocnění obcím k vydání OZV, není možné takový zákaz v OZV stanovit.[18] V příloze č.5 naleznete odpověď Ministerstva vnitra a v příloze č. 6 naleznete stanovisko Veřejného ochránce práv na dané téma.

Obecně závazná vyhláška Statutárního města Zlín č.3/2007, o pravidlech pohybu psů na veřejných prostranstvích (viz. příloha č.4) v článku 1 odst. 3 říká: „vstup psů je zakázán na veškerá zařízení obce sloužící potřebám veřejnosti, nacházející se na veřejných prostranstvích a na místa označená zákazovou značkou“.  Za zařízení obce je možno jistě považovat i dětská hřiště a pískoviště. Je tedy s podivem, že legislativní odbor Ministerstva vnitra se zněním vyhlášky před jejím projednáváním vyslovil souhlas a neshledal žádnou nezákonnost přesto, že u jiných vyhlášek tak činí.

 

 

10.  Komentář

Pokusme se nyní na problematiku OZV vydávaných dle § 10 písm. c) obecního zřízení podívat z opačného konce, než jsem to činil doposud. Začněme od problémů, které se nám v praxi jeví jako nejpalčivější. Každý příslušný pracovník obecního úřadu mi dá jistě za pravdu, že v tomto ohledu jsou nejzávažnějšími problémy zejména poškozování zeleně vjíždějícími a parkujícími vozidly, znečišťování veřejně přístupné zeleně odpadky a exkrementy psů (i jiných zvířat), poškozování zeleně trháním, lámáním, nebo jiným mechanickým způsobem a v neposlední řadě je to potom problém při zajištění bezproblémového užívání veřejně přístupných dětských hřišť a dalších zařízení sloužících potřebám veřejnosti. Myslím, že na každé obci se denně setkávají s těmito problémy a jsou svými občany vybízeni k jejich řešení.

Všechny výše zmíněné problémy byly vloženy na bedra obcí, aby je ve své samostatné působnosti řešily. Aby obce měly možnost problémy řešit, byla jejich zastupitelstvu dána ústavou v čl. 104 odst. 3 pravomoc vydávat OZV. Bohužel některé obce si v prvních letech věc špatně vyložily a snažili se formou OZV řešit „kde co“ a to až do takových absurdit, že vytvářely obecní vězení a tomu odpovídající sankce.

Tento vývoj samozřejmě přinesl i reakci ve formě nálezů Ústavního soudu, ve který byly podobné vyhlášky rušeny a to i za využití článku 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, ze kterých bylo dovozeno, že ukládat povinnosti v OZV je možné jen na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 2 odst. 3 Ústavy ovšem mluví o státní moci (státní správě), ale při vydávání OZV jde o samosprávný akt moci vzešlé z komunálních voleb. Jako protiargument lze sice uvést, že OZV ukládají povinnosti na základě a v mezích zákona, jelikož jsou vydávány na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy a v mezích samostatné působnosti, ovšem i tak se dostávají do rozporu a to s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 listiny, které říkají, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. [19]  Pokud se ovšem týká námi sledované oblasti, je nutno také zmínit článek 35 odst. 3 listiny, který říká, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem, což by znamenalo, že zde je dán paušální zákonný zákaz nejen poškozovat, ale i ohrožovat životní prostředí a naopak umožňuje činit jen to, co zákon dovoluje. Je s podivem, že tohoto článku nebylo zatím užito při žádném judikátu Ústavního soudu. Na druhou stranu jsou tu jakási „zadní vrátka“ pro případnou změnu postoje a judikatury Ústavního soudu v dané problematice.

Současná judikatura Ústavního soudu a z něj vycházející postoj Ministerstva vnitra má za následek hromadné rušení OZV obcí a to velmi často bez náhrady. Samozřejmě nehodlám obhajovat nezákonné OZV, je nutné si ale uvědomit, že mnoho takto rušených vyhlášek zde fungovalo mnoho let a řešily mnohdy jinak těžko řešitelné problémy.

V současné době se například velmi medializoval problém jízdy autem po zamrzlé vodní hladině, kdy příslušné úřady přiznaly, že nejsou schopny dle současné legislativy tento nešvar nijak zakázat ani postihnout, jelikož zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ani zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích neřeší vodní hladinu, jelikož se nejedná o komunikaci. Toto je ale jen ojedinělý a ve srovnání s jízdou po zeleni bagatelní problém, přitom jízdu a stání vozidel na zeleni tyto zákony také neřeší a řešení dle § 47 písm. g) zákona č. 200/1990 SB., o přestupcích, kde se přestupku dopustí ten, kdo poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení, je často velmi problematické protože hranice obecného užívání není nijak výrazná a prokazování, že došlo k poškození je také velmi nesnadné.

Ještě daleko problematičtější je dle mého názoru v současné době zajištění provozu dětských hřišť a dalších zařízení sloužících potřebám veřejnosti. Zde je totiž současná legislativa a její aplikace Ústavním soudem a Ministerstvem vnitra naprosto nesmlouvavá. Zastupitelstva obcí mohou dle čl. 104 Ústavy vydávat OZV, mají i zmocnění v zákoně o obcích v § 10 písm. c) pro vydání OZV k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. V případě regulace vstupu psů na dětská hřiště se nedostávají do rozporu ani se zákonem č. 246/1992 na ochranu zvířat proti týrání, jelikož tento v § 24 zmocňuje obce k vydávání OZV upravující pohyb psů na veřejných prostranstvích. Dle názoru Ministerstva vnitra, které se opírá o nálezy ústavního soudu, však ani přes tyto všechny zmocnění obec nemůže vydat OZV obsahující zákaz vstupu psů na dětská hřiště a to s odůvodněním, že zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v § 13 odst. 2 stanovuje povinnost provozovatele, tedy v tomto případě obce, upravit podmínky provozu, režim údržby a způsob zajištění stanovených hygienických limitů formou provozního řádu a nikoli formou vyhlášky. Tento, řekl bych hraniční postoj Ministerstva vnitra, který se opírá o nálezy ústavního soudu Pl. ÚS 3/05 a Pl. ÚS 62/04, je dle mého názoru alarmující, jelikož jsem přesvědčen, že pokud se bude právo vykládat tímto způsobem, je možné označit jakoukoli OZV, jako nezákonnou. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví sice ukládá provozovateli upravit podmínky provozu, režim údržby a způsob zajištění stanovených hygienických limitů formou provozního řádu, ale tento provozní řád přeci nijak nesouvisí se zákazem vstupu na hřiště se psem, jelikož tento zákaz je zde ne proto, aby se zabránilo znečištění hřiště, ale proto, aby bylo možné bezproblémové fungování dětského hřiště, které má sloužit k bezpečné a klidné hře nejmenších dětí. Samozřejmě se mohou najít výjimky, ale drtivá většina maminek se nebude cítit příjemně na dětském hřišti, kde se budou mezi dětmi volně probíhat psi, nemluvě o možných újmách dětí, ke kterým takto může dojít a to jak fyzických, tak také psychických. Umím si také představit, že by zákaz vstupu se psy na dětské hřiště, stanovený provozním řádem na základě § 13 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jak jej v tomto případě doporučuje Ministerstvo vnitra, byl prohlášen za nezákonný, jelikož zákon č. 246/1992 na ochranu zvířat proti týrání v § 24 zmocňuje obce pro upravení pohybu psů na veřejných prostranstvích k vydávání OZV a nikoli provozních řádů, nebo také proto, že zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví stanovil povinnost provozovateli, ale nedal žádný základ pro stanovení povinností fyzickým osobám, jak to vyžaduje čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 listiny.

 

 

11.  Závěr

 

Na závěr bych se chtěl zamyslet nad tím, jak by se v daném labyrintu současné legislativy, doplněném nálezy Ústavního soudu, měly orientovat obce a jaké mají možnosti při překonávání překážek, pokud se rozhodnou problémy na úseku zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně nebo k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, řešit formou vydání OZV v samostatné působnosti.

Bohužel v poslední době asi nejčastějším způsobem, který obce volí, je ten, že vyhlášky, které byly Ministerstvem vnitra označeny jako nezákonné, ruší bez náhrady, nebo je nahrazují vyhláškami upravenými dle pokynů Ministerstva vnitra a to tak, že následně neobsahují de facto žádné zákazy ani neukládají žádné povinnosti. V tomto ohledu bych jako příklad uvedl OZV Statutárního města Brna, o které se zmiňuji výše. Následně se ale začíná v praxi projevovat mnohem menší ochrana veřejných prostranství, která má postupně za následek celkové zhoršení stavu životního prostředí lidí a to zejména ve velkých městech. Dalším, dle mého názoru, mnohem horším důsledkem je to, že místo, aby se naši občané postupně vychovávali k ohleduplnějšímu chování ke svému okolí, má stav, kdy úřady nejsou schopny zajistit veřejným prostranstvím dostatečnou ochranu, za následek zvyšující se bezohlednost a sobeckost některých občanů a frustraci z bezmoci u těch ostatních.

Zajímavý je také přístup některých obcí, které byly schopny naformulovat své OZV tak, že obsahují potřebné zákazy, přesto v jejich znění neshledalo Ministerstvo vnitra žádné nezákonnosti. Příkladem může být v tomto ohledu výše zmíněná OZV Statutárního města Zlín. Je však otázkou, nakolik si příslušní úředníci Ministerstva vnitra při svém vyjádření k návrhu této vyhlášky uvědomili, že zde je skrytě obsažen zákaz vstup psů na dětská hřiště.

Samozřejmě se také nabízí řešení ve formě zásahu do samotného Ústavního pořádku ČR, kde by se změnila formulace a umožnilo by se tak ukládat povinnosti a zákazy nejen zákonem, ale i obecně závaznými vyhláškami územních samosprávných celků (obcí a krajů), což by znamenalo, že by již obce nepotřebovaly výslovné zmocnění v zákoně. Tato varianta je samozřejmě z hlediska obcí dosti vzdálená sféře jejich vlivu a pochybuji, že by se zákonodárci chtěli pouštět do něčeho podobného. Mimo jiné se také domnívám, že k této decentralizaci moci doposud naše společnost nedospěla.

Některé obce se rozhodly jít tou cestou, že vydaly OZV, které řeší jejich problémy tím, že stanovují například zákazy používat motorová vozidla v zeleni, vstupovat na plochy květinových záhonů, vstupovat se psy na dětská hřiště a pískoviště, poškozovat a znečišťovat porosty, zařízení a vybavení i přes to, že takové vyhlášky jsou dle názoru Ministerstva vnitra nezákonné. V některých případech, pokud vyhlášky neobsahují žádné další očividné nesprávnosti a nezákonnosti, se ministerstvo těmito vyhláškami nezaobírá a ponechává je v platnosti. Otázkou je, zda i na tyto vyhlášky obrazně jednou nepřijde řada, až budou zrušeny jiné, řekněme, rozporuplnější. Pro obce by však mohlo být paradoxně přínosnější, pokud by se Ministerstvo vnitra rozhodlo nechat zrušit takovouto vyhlášku a podalo by návrh k ÚS. Výhoda spočívá v tom, že se zde otevírá nejschůdnější cesta ke změně judikatury tím způsobem, že by ÚS naznal vyhlášku jako zákonnou a návrh by zamítl. Potom by takovýto nález ÚS stanovil nový závazný výklad zákona. Možná, že právě to je důvod, proč Ministerstvo vnitra dosud nenapadlo OZV Hlavního města Prahy, i když je dle jejich stanoviska nezákonná.

Nezbývá než doufat, že současný stav je jen jakási „krystalizace“ a že nakonec, doufejme, že co nejdříve, se náš právní systém natolik ustálí, že i obce budou schopny bez větších potíží řešit problémy, které na ně stát naložil ve formě samostatné působnosti.

 

 

 

 

12.           Použitá literatura

12.1.     Literatura

 

·         Kadečka, Stanislav – Právo obcí a krajů v České republice. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, 408 stran, ISBN 80-7179-794-4

·         Koudelka, Zdeněk – Právní předpisy samosprávy, 2. doplněné vydání, Linde Praha, a. s., 2001, 297 stran, ISBN 80-7201-274-6.

 

12.2.     Právní předpisy

 

·         Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava, v platném znění

·         Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

·         Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění

·         Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění

·         Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění

·         Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění

·         Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně životního prostředí, v platném znění

·         Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění

·         Zákon č. 185/2001 o odpadech, v platném znění

·         Zákon č. 246/1992 na ochranu zvířat proti týrání

·         OZV statutárního města Brna  č. 10/1992 o zeleni

·         OZV statutárního města Brna  č. 15/2007o ochraně zeleně v městě Brně

·         OZV hlavního města Prahy č. 6/2001 Sb. HMP o ochraně veřejné zeleně

·         OZV Statutárního města Zlín č. 3/2007 o pravidlech pohybu psů na veřejných prostranstvích

·         Stanovisko Ministerstva vnitra č 2/2007

 

12.3.     Publikovaný názor ASPI

 

·         Vedral, Josef – Obecně závazné vyhlášky a nařízení obcí – legislativní činnost obcí (dozor nad zákonností právních předpisů obce, šestá část). Publikovaný názor, ASPI, 1. 12. 2003, evidenční číslo 24356 (LIT).

·         Kadečka Stanislav – Obecně závazné Právní předpisy místní samosprávy v českých obecních zřízeních a jejich novelizacích. Publikovaný názor, ASPI, 16. 4. 2004, evidenční číslo 20310 (LIT).

 

12.4.     Judikatura:

·         Nález č. 118/1997 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Otnice č. 1/1996 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na území obce Otnice, uveřejněno v č. 42/1997 Sbírky zákonů na str. 2378, sp. zn.: Pl. ÚS 42/96 ze dne 22. 4. 1997.

·         Nález č. 459/2006 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Havířova č. 4/2002 o provedení speciální ochranné deratizace. Uveřejněno v č. 150/2006 Sb. z. na straně 6274, Pl. ÚS 15/06, ASPI, 11. 7. 2006., evidenční číslo JUD 33665CZ

·         Nález č. 196/2006 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Dobříše č 5/2004 zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Uveřejněno v č. 65/2006 Sb. z. na straně 2462, Pl. ÚS 32/05, ASPI, 10. 1. 2006., evidenční číslo JUD 33550CZ

·         Nález č. 216/1999 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Šumperku č. 22/93 o zákazu používání zábavní pyrotechniky. Uveřejněno v č. 75/1999 Sb. z. na straně 3666, sp. zn. Pl. ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999.

·         Nález č. 129/2007 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 81/2001 k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochranš životního prostředí, veřejné zeleně a zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Uveřejněno v č. 48/2007 Sb. z. na straně 1784, sp. zn. Pl. ÚS 4/05 ze dne 6. 3. 2007, identifikační číslo JUD 34845CZ.

·         Nález č. 210/2005 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Prostějova č.8/2003 o náhradách za ekologickou újmu při záboru veřejné zeleně v majetku města Prostějova. Uveřejněno v č. 75/2005 Sb. z. na straně 3929, sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005

·         Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/95 ze dne 4. 3. 1997, interní číslo ASPI 31469CZ (JUD), Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 7, nález č. 23, str. 149.

·         Nález č. 445/2006 Sb. Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Staňkov č.5/03 o některých povinnostech chovatelů zvířat. Uveřejněno v č. 144/2006 Sb. z. na straně 6165, sp. zn. Pl. ÚS 3/05 ze dne 6. 6. 2006.

 

 

 

 

13.           Resumé

Besides my lifelong personal interest related to the law, the fundamental motivation for the study at the Masaryk University, Faculty of Law was the need of understanding the law system of the environment protection, including municipal ordinances, also for my profession purposes.

 

Concerning choice of the thesis theme “ General Mandatory Statutes according to § 10 letter c) of general municipality”, which means municipal ordinances devoted to assurance of conservancy of concourses, protection of environment and urban green areas and the  municipality beneficial properties serving to the public needs, the everyday professional contact with this kind of issues was  just the reason. I have to work on the basis of these municipal ordinances and unfortunately I have to face its shortages and problems arising therefrom.    

 

Urban green area means the alive part of concourse, whether we mean trees, bushes, flowers or grass-covered areas. Exempli gratia the Act. No. 185/2001 Coll. on waste, as amended, considers the concourse as parks, forest parks, sports facilities, playgrounds and public grassed places within town residential areas¹. Urban green areas, especially in big cities and mostly in block of flats, are the only alive pieces of that environment and as such should be eminently noticed and merited enhanced conservation management.  According to my opinion there is lack of this protection from the side of current Czech law system, and what´s more it even inhibits the municipal boards to protect green urban areas by force of OZVO.

 

In its beginning this baccalaureate work explains the single concept municipal ordinances focuses on its setting in the law system in the Czech Republic. Furthermore the proceeding of connivance and repealing is described. The crux of the matter consists in the part, where the OZVO problematic on the basis of §10 letter c) of general municipality, including current practice of The Constitutional Court. is described. Hereafter the confrontation of particular municipal ordinances is accomplished.

 

In commentary part we can find the summary of current problems within the practice from the view of the author and at the end the possible solutions are mentioned.

 

I hope this work will be both beneficial for employees of municipal governments in environment departments and also will help in deeper understanding of legislative relations in which context are OZVO issued. Consequently this attempt should assist to solve local problems related to protection of environment, urban green areas in particular.

Moreover it could help jurist and lawmakers themselves to understand the problems of municipal governments they have to face during their attempts of protection of environment and public areas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příloha č. 1

Statutární město Brno

Obecně závazná

v y h l á š k a   č.   10/1992

o zeleni

 

ČLÁNEK 13

 

Ochrana zeleně při jejím užívání

 

(1) Zeleň  je  dovoleno  užívat  způsobem  přiměřeným jejímu účelu, který vyplývá z její kategorie, a jakékoli její poškozování je zakázáno.

 

(2) Při užívání zeleně je třeba  zachovávat pořádek, čistotu a klid a vyvarovat se  všeho, co by narušovalo nebo ohrožovalo  účel, jemuž zeleň slouží.

 

(3) V zeleni je zejména zakázáno:

1) vjíždět  do  ní  vozidly  a  parkovat  v  ní. V odůvodněných případech může výjimky povolit vlastník (správce) zeleně

2) instalovat v ní prodejní stánky, reklamní panely, velkokapacitní kontejnery; v odůvodněných případech výjimky může povolit ÚMČ se souhlasem OŽP MMB

            3) znečišťovat plochy

            4) provádět  jakékoli úpravy  a výsadby  bez souhlasu vlastníka(správce)

            5) vstup  psům  a  jiným  domácím  zvířatům  na  dětská  hřiště a pískoviště

            6) jízda na kole mimo komunikace k tomu určené a označené.

 

(4) Další podmínky ochrany zeleně při užívání může stanovit OŽP MMB a ÚMČ.

Podstatě by stačilo aby nová vyhláška obsahovala to, co bylo v tomto článku. Ovšem dle názoru Ministerstva vnitra, se kterým byl návrh nové vyhlášky konzultován je i takovéto znění odporující zákonu.

 

 

Příloha č. 2

Statutární město Brno

Obecně závazná

v y h l á š k a   č.   15/2007

 

o ochraně zeleně v městě Brně

______________________________________________

 

 

Zastupitelstvo města Brna schválilo na svém Z5/011. zasedání konaném dne 11. 12. 2007 na základě ustanovení § 10 písm.  c) a v souladu s ustanovením § 84 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, tuto obecně závaznou vyhlášku (dále jen „vyhláška“):

 

 

14.  článek

Účel vyhlášky

 

14.1.   Účelem vyhlášky je ochrana veřejné zeleně v městě Brně (dále jen „zeleň“) jako nezastupitelné složky životního prostředí s funkcí biologickou, estetickou, rekreační a kulturní.

 

14.2.   Součástí této vyhlášky je příloha  – „Seznam ploch nejvýznamnější zeleně v městě Brně, jejichž plošný rozsah nesmí být zmenšen“, které jsou ve vlastnictví statutárního města Brna.

 

15.  článek

Vymezení pojmů pro účel této vyhlášky

 

2.1.  Pod pojmem zeleň se rozumí soubor funkčních prvků buď přirozených, nebo uspořádaných podle zahradně-krajinářské tvorby do menších či větších, zpravidla více funkčních kompozic, které utvářejí nebo doplňují dané prostředí. Funkční prvky jsou živé a neživé,  přírodní či umělé.

 

2.1.1. Prvky živé jsou zejména stromy, keře, trávníkové a květinové plochy apod., rostoucí buď jednotlivě, nebo v ucelených souborech v přirozeném prostředí, nebo v substrátech oddělených od přirozeného prostředí jakoukoli stavební konstrukcí.

 

2.1.2. Prvky neživé přírodní jsou voda a přírodní útvary (skály, strže, terénní modelace, apod.).

 

2.1.3. Prvky neživé umělé jsou stavební prvky a umělecká díla (cesty, mosty, terasy, zdi,    altány, veřejná hřiště, vodní díla, památníky, sochy apod.) a vybavenost, která slouží             k užívání a ochraně zeleně (lavičky, herní zařízení, koše na odpadky, informační    systém, stavební konstrukce nebo mobilní nádoby sloužící růstu živých prvků, osvětlení    apod.).

 

3.      článek

Zvláštní ustanovení k  ochraně zeleně

 

Plošný rozsah nejvýznamnější zeleně, uvedené v příloze vyhlášky, nesmí být zmenšen. Výjimka z tohoto ustanovení podléhá schválení Zastupitelstvem města Brna.

 

4.      článek

Zvláštní užívání zeleně

 

4.1. Zvláštním  užíváním zeleně[20] jakožto součásti veřejného prostranství, se pro účely této vyhlášky rozumí jeho dočasné odnětí účelu, jemuž slouží.

 

4.2. Souhlas ke zvláštnímu  užívání  zeleně ve vlastnictví  města  Brna vydává správce[21] v souladu se zvláštními právními předpisy.[22]

 

4.3. Zvláštním užíváním zeleně podle odst. 4.1. se rozumí zábor zeleně zejména za účelem: instalace prodejních stánků, reklamních panelů, kontejnerů, zařízení staveniště, uložení stavebního materiálu.

 

4.4. Neoprávněné užívání zeleně se postihuje podle zvláštních předpisů.[23]

 

5.      článek

 

Zastavení a stání v plochách zeleně a na silniční vegetaci je upraveno zvláštními právními předpisy.3 4 [24]

6.      článek

Sankce

 

Porušení této vyhlášky se posuzuje podle zvláštních právních předpisů.[25]

 

článek

 

Tato vyhláška zrušuje obecně závaznou vyhlášku města Brna č. 10/1994, o zeleni v městě Brně (Řád zeleně), ve znění vyhlášek č. 9/1996 a  č. 15/2002.

 

 

článek

Účinnost

 

Tato vyhláška nabývá účinnosti  dnem 1. 1. 2008.

 

Roman Onderka, v. r.

primátor města Brna

 

 

 

 

 

Barbora Javorová, v. r.

náměstkyně  primátora města Brna

 

 

Příloha č. 3

6/2001 Sb. HMP

 

Obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy

 

o ochraně veřejné zeleně

 

            Zastupitelstvo hlavního města Prahy se usneslo dne 29.3.2001 vydat podle § 44 odst. 3 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tuto obecně závaznou vyhlášku:

 

§ 1

 

            Tato vyhláška se vztahuje na pozemky evidované v katastru jako zeleň 1), zeleň v zástavbě 2) nebo ostatní veřejná zeleň 3) (dále jen "veřejná zeleň"), včetně zařízení, vybavení a objektů na nich se nacházejících.

 

§ 2

 

            Ve veřejné zeleni je zakázáno:

 

a) používat motorová vozidla s výjimkou vozíků zdravotně postižených, vjíždět s nimi a parkovat na ni, tento zákaz se vztahuje i na přípojná vozidla 4),

 

b) vstupovat na plochy květinových záhonů a trhat květiny na záhonech,

 

c) vstupovat se psy na dětská hřiště a pískoviště, umožnit vstupovat na ně volně pobíhajícím psům,

 

d) poškozovat a znečišťovat porosty, zařízení a vybavení,

 

e) odhazovat hořící nebo doutnající předměty.

 

§ 3

 

            (1) Dále je ve veřejné zeleni, která je součástí zahrad a parků uvedených v příloze č. 1, zakázáno:

 

a) jezdit na kolech,

 

b) jezdit na kolečkových bruslích, skateboardech, koloběžkách a jiných nemotorových prostředcích s výjimkou vozíků zdravotně postižených,

 

c) jezdit na zvířatech,

 

d) vstupovat na trávníky,

 

e) stanovat a nocovat,

 

f) rozdělávat a udržovat otevřené ohně,

 

g) nechat volně pobíhat psy,

 

h) bruslit,

 

i) lyžovat, sáňkovat a jezdit na snowboardech,

 

j) koupat se ve vodních nádržích,

 

k) pořádat propagační, reklamní a jiné akce.

 

            (2) V ostatní veřejné zeleni je zakázáno :

a) jezdit na zvířatech,

b) stanovat a nocovat,

c) rozdělávat a udržovat otevřené ohně,

d) nechat volně pobíhat psy.

            (3) Vlastník veřejné zeleně může povolit výjimku ze zákazů uvedených v § 2 písm. a) a § 3 odst. 1 a 2. Výjimky ze zákazů uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) až j) se vyznačují ve veřejné zeleni grafickými značkami uvedenými v příloze č. 2 této vyhlášky.

            (4) Zákazy uvedené v § 2 písm. a), v § 3 odst. 1 písm. a), c), d), a g) a v § 3 odst. 2 písm. a) a d) se nevztahují na Policii České republiky, Městskou policii hlavního města Prahy, Hasičský záchranný sbor České republiky a zdravotnickou záchrannou službu při výkonu služby. Zákazy uvedené v § 2 písm. a) a b), v § 3 odst. 1 písm. d) a f) se nevztahují na osoby pověřené vlastníkem údržbou veřejné zeleně. Zákaz uvedený v § 3 odst.1písm.b) se nevztahuje na děti do 10 let.

§ 4

 

            (1) Ve veřejné zeleni může vlastník zřizovat informační a orientační systém. Grafické značky k označení některých činností a informací jsou uvedeny v příloze č. 3.

 

            (2) Vlastník veřejné zeleně, která je součástí zahrad a parků uvedených v příloze č. 1, je povinen vyznačit v této veřejné zeleni údaj o fyzické nebo právnické osobě, která provádí správu této veřejné zeleně. Údaj může být součástí informačního a orientačního systému podle odst.1.

§ 5

 

            Porušení této vyhlášky se postihuje podle obecných předpisů. 5)

§ 6

 

            Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. května 2001.

 

Ing. Jan Kasl, v.r.

 

primátor hl.m. Prahy

 

Ing. Petr Švec, v.r.

 

náměstek primátora hl.m. Prahy

 

Příloha č. 4

3/2007

Obecně závazná vyhláška

 

Statutárního města Zlín

 

O pravidlech pohybu psů na veřejných prostranstvích

 

Změna: 14/2007

 

            Zastupitelstvo města Zlína se na svém jednání dne 29.3.2007, č. usn. 16/4Z/2007, usneslo vydat na základě ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, tuto obecně závaznou vyhlášku:

 

Čl.1

Pravidla pohybu psů na veřejných prostranstvích

 

            (1) Na veřejných prostranstvích 1) na území statutárního města Zlína jsou držitel psa nebo osoba doprovázející psa povinni mít psa na vodítku, pokud dále není stanoveno jinak. Jestliže si to situace vyžádá, jsou osoby uvedené v předchozí větě povinny opatřit psa náhubkem.

            (2) Bez vodítka se na veřejných prostranstvích mohou pohybovat:

a)psi, kteří jsou určeni jako průvodci nebo pomocníci osob nevidomých, bezmocných 2) a osob, kterým byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního předpisu 3), pokud takovouto osobu doprovázejí,

b)služební psi ozbrojených sil, ozbrojených sborů a složek integrovaného záchranného systému při výkonu služby,

c)všichni psi na veřejných prostranstvích vymezených v příloze č. 1 této vyhlášky.

            (3) Vstup psů je zakázán na veškerá zařízení obce sloužící potřebám veřejnosti, nacházející se na veřejných prostranstvích, a na místa označená zákazovou značkou uvedenou v příloze č. 2 této vyhlášky; tento zákaz neplatí pro psy uvedené v odst. 2 písm. a) a b).

            (4) Držitel psa nebo osoba doprovázející psa jsou povinni zajistit, aby byl pes při pohybu na veřejných prostranstvích viditelně označen platnou evidenční známkou 4).

 

Čl.2

Závěrečná ustanovení

 

            (1) Porušování této vyhlášky bude postihováno dle obecně závazných právních předpisů 5).

            (2) Touto vyhláškou se zrušuje obecně závazná vyhláška č. 19/2004 o podmínkách chovu a držení zvířat na území statutárního města Zlína.

            (3) Tato obecně závazná vyhláška nabývá účinnosti patnáctého dne po jejím vyhlášení.

 

PhDr. Irena Ondrová

 

primátorka

Mgr. Hynek Steska

 

náměstek primátorky

 

Příloha č. 5

Příloha č. 6